(21. výroční oheň TO Zlatý Sokol, cesta z Hostýna dál k boudě u Plcha)
Tak sme tam přespali, ráno Sluníčko uvařila kafe a pak sme si v té restauraci dali pořádnou snídani, protože sme věděli, že budeme jíst zase až večer.
Po snídani sme ještě potkali nového kamaráda (Emila) a pak už sme sestupovali z Hostýna na Bukovinu po modré.
Procházeli sme krásnou scenérií divokých lesů Hostýnských vrchů …
Na Bukovině sme z modré značky odbočili na žlutou a po ní pokračovali směrem na Rusavu. Po přibližně jednom a půl kilometru sme dorazili k boudám „Ahoj“ a „Eva“.
Olda z boudy „Eva“ nám půjčil na noc stan a čabraky, tak sme spali ze soboty na neděli pod stanem na louce mezi oběma boudami. Bylo to paráda, lepší jak hotel.
Noc byla tichá a klidná, až do půl druhé ráno. To nás probudila fujavice a déšť, ve stanu nám ale bylo dobře. A v té bouřce se najednou ozvalo něco, jako kroky okolo stanu.
Když sem ráno vylezl ze stanu, bylo už dávno po bouřce a krásně nás prohřívalo sluníčko. Při prohlídce nejbližšího okolí stanu sem okolo něj našel stopy dvou kňourů. Hned mi bylo jasno, co sme to v noci slyšeli.
Však nám o nich Vlastik z boudy „Ahoj“ večer před tím vyprávěl, tak sme věděli, že tu v okolí sou.
Tak sme se ráno protáhli a rozdýchali na krásným čerstvým lesním vzdoušku a začali si chystat snídani. To je vždycky krásnej ranní rituál.
Ten probíhá tak, že se prvně musí rozdělat oheň, aby bylo možno uvařit ranní kávu. Během ohřívání vody sme si připravili něco málo k snědku a pak si dali kafe.
Odpoledne sme se pak, po vrácení stanu a madrací Oldovi, přesunuli dolů k boudě „U Plcha“.
Před tím sme ale ještě poseděli s Vlastikem a jeho ženou Dášou na terásce jejich boudy „Ahoj“, kde sme poslouchali vyprávění Vlastika, jeho vzpomínky na čas mládí a jeho vandrů, bylo zajímavý a poutavý.
Před naším odchodem nám ještě věnoval sešitový zpěvník starých písní, „Cowboyské písně“.
Další noc, z neděle na pondělí, sme spali už na terásce boudy „U Plcha“, jen byla chyba, že ta teráska má kamenný dláždění. Bylo tvrdý a studený.
To ale nic nemění na tom, že Vlastinku (Toulavý Sluníčko) v noci probudil plch tím, že ji polechtal pod nosem svými fousky, když si ji očuchával a potom se jí o obličej otřel ohonem, když se rychle otočil a utekl.
Ráno se opakovalo to, co minulý den, provětrání plic, oheň na vaření, snídaně.
To tedy bylo pondělí.
Odpoledne pak dorazil Maryša, scheriff TO Zlatý Sokol, který ten oheň, na který sme vlastně dojeli, pořádala. Byl to jejich výroční.
Pondělní dopoledne na boudě U Plcha.
Po jeho příjezdu sme si na zbytek pobytu přestěhovali bivak do boudy.
Když Maryša začal pomalu připravovat dřevo a některý další věci na ten oheň, tak sme se trochu snažili mu pomáhat.
Druhý den (v úterý) dorazil taky kamarád Zub. Ten potom připravoval další potřebné věci.
Tak mu Sluníčko pomáhala dělat fakule, já zas sem mu pomáhal zdobit slavnostní ohniště, atd.
Občas sme, já se Zubem, vycházeli do lesa nabrat jehličí a větvičky na ozdobení ohniště, tak u toho Zub sbíral i houby.
Mezi tím sem taky s Netikaj přenášel dřevo na přikládání, připravené na hromadě v lese, blíž k ohništi.
Se Sluníčkem sme pak zas tahali dřevo z lesa ke spotřebnímu ohništi na vaření, který Maryša řezal a sekal, aby bylo možno vařit.
Vlastinka vaří poprve v životě na ohni na vandru, před boudou U Plcha.
Vlastinka vaří poprve v životě na ohni na vandru, pod odborným dohledem Netikaj a Maryše.